Malá poznámka k chovu prasátek

Předesílám, že nepíšu pro pravověrné množitele prasátek.
Předpokládám, že pokud někdo uvažuje stylem „počet selat ve vrhu krát x tisíc
za sele krát pět vrhů na prasnici za dva roky rovná se ......!", toho příliš
nezatěžují obavy, co bude se selátky, která se u něj narodila. Ale nás ostatní?

Ono je to hezké. A lákavé. Ti malí kvikoši jsou kouzelní.
Pozorovat, jak se maminka s taťkou o svoje děti starají, to fakt neunaví. Tak
proč nedopřát prasničce mateřství....A kanečkovi otcovství.....

Nabídnu vám pár důvodů proč ne.

Myslím, že prasátko je poměrně specifické zvířátko. A i jeho
potřeby se trochu vymykají potřebám např. psů či koček. Jeho neutuchající
zvídavost a činorodost klade specifické nároky i na majitele prasátka. Já teď
samo sebou píšu o majitelích, kteří se fakt snaží, aby jejich zásuvka byla
šťastná. Jasně, když někdo po prvním převrženém odpadkovém koši či otevřené,
odmražené a vyjedené ledničce lifruje prasíka bydlet do chlívku k tetě na
vesnici, ten se asi nebude trápit přemýšlením, kde udělal výchovnou chybu, jak
ji napravit a kterak pro příště nehodám předcházet.

A kolik myslíte, že může být v téhle zemi lidí, kteří budou
dalšími dobrými majiteli prasátka? Kteří mohou prasátku nabídnout odpovídající
prostředí k bydlení, dostatek pozornosti a neutuchající náklonnost? Já mám
pocit, že jich zase tolik nebude a co víc, že naprostá většina z nich už
prasátko má. Nebo o něm vůbec neuvažuje.

Já mám teď doma neplánovaná selata. Čtyři už bydlí u nových
majitelů, osud těch zbývajících čtyř je zatím ve hvězdách. A věřte, fronty se
na ně nestojí. Opravdu nejsem v situaci, kdy bych si mohla případné zájemce
vybírat či hlouběji kádrovat. Když si pro selátko nepřijede někdo rovnou v
řeznické dodávce, musím jen věřit, že právě téhle odjíždějící zásuvce padne
šťastný los.

Ale mám noční můry. Dost nepříjemné. Zdá se mi teď skoro
každou noc, že to Ježurce, Tkaničce, Pinďovi, Julince, Princezně.....prostě
nevyšlo. Vidím prasátko, které u nás dostalo všechno potřebné pro skvělý start
do života, které je vymazlené a plné důvěry v člověka, které je zvědavé a
hravé, které přiběhne na zavolání a rozplácne se na boku, přivírá blaženě oči a
čeká na podrbání, no prostě takové prasátko vidím zavřené samotné v tmavém
chlívku, bez hraček, bez jakékoli společnosti, smutné a naprosto zmatené. Vidím
ho, jak důvěřivě kouká na člověka, který k němu do chlívku vstupuje, jak čeká
laskavé slovo, případně pamlsek, jak nastavuje bradičku na poškrábání - a
dostává v lepším případě sekerou do čela, v tom horším - a to už je vážně
schíza - se ho snaží porazit nějaký neumětel, který se to teprve učí. Mám
pokračovat? To totiž nejsou všechny moje noční můry...

Vážně tohle chceme pro potomky našich prasátek?

Jakou pravděpodobnost, že naše selátka přijdou do úžasných
rukou, bereme jako reálnou? Půl napůl? Takže čtyřem mým selatům z osmi to
nevyjde? A to „nevyjde" je eufemismus, ta prasátka nečeká nic dobrého, žádný
hezký život, žádná hezká smrt. A která z nich to budou? Tak nějak mi to
připomíná Sophiinu volbu...

Ing. Štěpánka Kučerová - Růženka a Bivoj