Růženka Bruk napsala 25.1.2013 

 

Jak jsme byli „nemocinkaný" z horka

Léto budiž pro nás dvounožce pochváleno. Naši čtyřnozí kolegové už asi
takové nadšení nesdílejí - vedro a s ním všudypřítomný obtížný hmyz, který si
dá pauzu jen na pár hodin v noci.

Naštěstí bydlíme v kamenném domě, kde je i v tom největším horku příjemná a
snesitelná teplota, koně horko celkem snášejí a „bodavky" odpuzujeme
repelentem, pes má jazyk na vestě... horko zdánlivě nejlépe snáší naše prasátko.

Nakonec má k dispozici dostatek stínu a po dvoře jsou všude, kde to má smysl
misky s vodou. Přesto Růžena nejraději usrkává vodu rybkám z jezírka.

Z vysokých letních teplot jsme měli strach, přeci jen černá kůže naší Růženy
bude přitahovat sluneční paprsky víc, než je zdrávo. První pařáky byly v
pohodě. Růžena se poryla a napásla dopoledne a polední žár strávila buď ve
stínu rozlehlé kolny rochníc přitom ve slámě a nebo ležela na zahrádce ve stínu
slunečníku. Pod thují si vybudovala „letní ležení". Pečlivě vyryla jámu,
srovnala rypákem všechno, co by jí mohlo tlačit... no prostě postel na míru, kde
si s chutí zdřímla po obědě. (Co mi při tom nejde na rozum, že za celou dobu ji
neotravovala jediná moucha.)

Zdálo se, že letní pařáky přežijeme bez úhony. Jenže přišly Růženčiny dny a
naše prasinka hnána neovladatelnou touhou se rozhodla, že si své boukání užije
ve společnosti našich poníků. Podlezla elektrický ohradník a snažila se držet v
blízkosti stáda. Koně ji sice tolerují, ale jsou přeci jen rychlejší a tak
Růženka musela pobíhat za nimi.

Když jsem přijela domů, byla sice už doma, ležela na svém pelíšku a byla
unavená, navečeřela se a pak si šla lehnout do ložnice. Nic neobvyklého. Jenže
ráno jsem byla zvyklá, že Růžena vstává jako první a chrochtáním mě donutí
vylézt z postele, udělat jí snídani a pustit ji ven vyvenčit. A ono najednou
nic. Tak jsem vstala jako první já, šla do kuchyně a začala si vařit ranní
kávu. Růžena nikde. Sakra, co se děje, když ji ani štrachání v kuchyni nezvedne
z postele. Ležela dál v ložnici a nevypadala, že se chce vůbec zvednout.
Dokonce ani až pod zásuvku přinesená miska s mlékem ji nezajímala. Tak to je
vážný. Člověka přitom napadne snad všechno...i to jestli nám náhodou nějaký
„dobrák" nedal něco špatného sníst.

Nakonec Růža přeci jen vstala. Odešla ale rovnou ke dveřím a chtěla ven. Na
prahu dveří se zastavila, slunce už nám svítilo na verandu a prasina zůstala
stát ve stínu a nechtěla dál. V tu chvíli mi to došlo. Ze včerejšího dovádění v
horku si odnesla úžeh nebo úpal, prostě se přehřála a je jí špatně. Růžena se
ještě doslova dovlekla pod kolnu do stínu, tam si lehla na seno a odmítala
úplně všechno. Hned jsem volala našeho veterináře, protože situace, kdy
prasátko, které je najednou úplně jak vyměněné, leží a nechce se hnout, tak ta
se musí řešit.

Po telefonu jsme tedy probrali stav naší pacientky a co dělat. „Musíte jí
zchladit a kdyby se to nelepšilo, tak mi zavolej", řekl mi doktor. „A jestli
budou trvat tahle horka, tak ji raději přes poledne zavři a klidně ji polej
vodou nebo na ni dej namočený ručník."

Udělali jsme všechno, jak nám řekl veterinář. Růženě jsme otřeli studenou
vodou hlavu za ušima. Tahle terapie měla téměř okamžitý účinek. Studený obklad
za ušima postavil Růženu na nohy a než jsem odjela do práce, šla mě už
vyprovodit a zajímala se i o jídlo.

Přehřátí tedy tentokrát nebylo tak vážné, možná pomohlo i to, že přes noc
byla Růženka v chládku, jaký nám i v těch největších vedrech poskytuje náš
kamenný dům.

Každopádně teď už víme všichni, že horko je prevít a pro prasátko mohou
nastat nečekané komplikace.

Růžena se asi taky poučila a když má svoje dny, chodí sice okukovat koně k
výběhu, ale už se za nimi bezhlavě nehoní a raději je ve společnosti našeho
baseťáka Ozzáka.

-------------------------------------------------------------------------------------- 

Růženka Bruk napsala 25.1.2013 


MINIPRASÁTKA NERYJÍ

Nesmysl a podlý tah, jak si pro svůj vrh selátek zajistit věci neznalé
zájemce.

Jenže prase je prase a rytí je pro něj prostě přirozené a nic na tom nezmění
ani jeho velikost. Čivava taky štěká a umí kousnout.

Takže tvrzení, že miniprasátka neryjí mě osobně příliš nepřesvědčilo a byla
jsem připravena, že naše zahrada patrně dozná změny.

Po sezoně, kdy jsme pečlivě sekali celý prostor kolem domu a za pomoci válce
srovnali terén téměř k dokonalosti, jsem si s recesí sobě vlastní usmyslela, že
bychom si jen tak pro srandu mohli vybudovat u domu jednu golfovou jamku. Bazén
u domu už má u nás ve vsi každý, ale golf doma nehraje nikdo.

Trávník nám krásně zhoustl, ještě jednu sezonu na zahradním traktoru a
můžeme provokovat sousedy.

Jenže do našich plánů vstoupilo údajně neryjící miniprasátko. Po dlouhé
zimě, když konečně roztál všechen sníh a tráva se začala zelenat, byla naše
Růženka už plnohodnotným členem naší rodiny a samozřejmě mohla chodit sama
venku. První jarní tráva, která ji tak lákala, byla vítanou změnou po té „zimní
dietě", kdy jsme nedostatek přirozeného krmení nahrazovali salátem a různou
zeleninou. Čerstvá tráva je čerstvá tráva. Růženka se pásla a s velkou chutí
trhala trsy trávy. Skutečně neryla. Že by to nakonec fakt byla pravda, na
chvíli jsem zapochybovala a vydala se obejít rozsáhlou zahradu. Růženka jakmile
zjistila, že se jí vzdaluji, pospíšila si okamžitě za mnou. Tak jsme spolu
obešli celý pozemek, včetně lesíka, kde nic neroste, ale kde zřejmě Růženka
ucítila nějakou dobrotu a tak bravurně nasadila rypáček k zemi a zkušeně
otočila svůj první kopeček hlíny.

A protože pravidelný trénink dělá mistry, trénuje od té doby poctivě,
trávník netrávník, prostě všechno jedno. Krátký porost nemá šanci udržet se
před zásuvkou v kořenech. Fakt je, že ve vysoké trávě neryje, napřed si ji
spase a pak dokoná dílo zkázy. Při pohledu na převrácené drny mě chvíli
obcházely mdloby a bylo mi jasné pouze to, že green nebude. Všechno zlé je ale
pro něco dobré a jarní řádění Růženky alespoň trávník provzdušnilo a v létě už
nebylo po zrytých plantážích ani památky. Pak přišlo na řadu podzimní rytí a
ani to Růženka jako správný hospodář neopomněla provést důkladně. Pravda je, že
od této činnosti ji rušily padající žaludy, kterých bylo na našich dubech opět
dost. Takže každodenním rituálem se pro naší Růženku stalo obcházení dubů,
přehrabování listí a hledání chutných plodů.

Abych ale naší Růže nekřivdila - někdy dokáže prasátko víc než mile
překvapit a je jen otázka jestli jeho počínání bylo cílené nebo to byla jen
pouhá náhoda. Růženka například dokázala perfektně zrýpat záhonek s růžemi, při
čemž pečlivě vynechala právě zmíněné růže a petrklíče. Sama bych to líp
neokopala.

Rytí je prostě pro prasátka přirozené a znamená pro ně nejen pohyb, ale
především zábavu a vybití nahromaděné energie.(V zimě doma trestá koberec,
který pravidelně převrací naruby a hledá pod ním něco k snědku :O)

Jsou přece daleko horší věci na světě, které nás mohou potkat, než je kousek
zničeného trávníku. S tím už se musí v prasečí společnosti počítat - svině
rejou !!!


---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Růženka Bruk napsala 24.1.2013 

„Máš ráda zvířata ?"

...tak přesně takhle se mě zeptal můj manžel několik dní před vánocemi roku
2011.

Pomyslela jsem si jestli se nezbláznil, že mi klade takovou zbytečnou
otázku. Naše domácnost je totiž přímo nasycena zvířaty...papoušek, pes, koně...

„To jako chceš vědět jestli tě miluju ?",odpověděla jsem v žertu otázkou.

„Ale ne, u nás v práci je inzerát, že někdo prodá miniprasátka a já slyšel,
že se nechají výborně ochočit a jsou inteligentní a milí společníci",odpověděl
manžel s úsměvem.

„No dělej jak myslíš, každopádně by to byl originální vánoční dárek, i když
už nebudu překvapená", dodala jsem s trochu předstíraným smutkem a v duchu se
těšila, co moje drahá polovička ještě vymyslí.

Skutečně pár dní před vánocemi odjel přes závěje a náledí, vyzbrojen
přepravkou a odhodláním pořídit mi originální vánoční dárek.

Prasátka byla chována ve volnosti a vybrat to správné, byl podle vyprávění,
nadlidský úkol. Předem jsme se domluvili na tom, že to bude holčička a tak,
když se podařilo všechny zahnat do chlívku, byla z chumlu kvičících štětináčků
vytažena černá slečna s bílými odznaky. Šoupli ji do přepravky, tu dali do
jakési hrčící a rachotící krabice nebo co to bylo a odvezli daleko od maminky a
sourozenců...

...celá natěšená jsem naší malou prasinku co nejopatrněji chtěla dostat ven z
přepravky, strašně se bála, nebyla vůbec zvyklá na tak úzký kontakt s lidmi.
„No to bude rodeo", pomyslela jsem si a v duchu jsem si začala vyčítat, že jsem
si zase jen přidělala starosti a práci. Starosti určitě, naše prasátko si na
svět přineslo vrozenou vadu v podobě deformované zadní nožičky (zcela jí chybí
polovina nártních kůstek včetně prstu. Má vlastně nožku od hlezna slabší a
pouze s polovinou kopýtka), takže jsem měla obavy, aby nožička nezůstala
zakrnělá.

První manželova reakce byla, že prasinku odveze zpátky a vezme jiné selátko.
Byl smutný a naštvaný sám na sebe, že si té vady nevšiml. Nakonec ale
prohlásil: „No třeba bude mít o to lepší povahu".

Já sama jsem o vrácení prasátka neuvažovala ani chvilku. Vždyť bychom ji
vědomě odsoudili k sežrání !!! Držela jsem ji v náručí a tu malou roztomilou
růžovou zásuvku, podle které dostala jméno Růženka, jsem byla rozhodnuta bránit
vlastním tělem.

Jak se ukázalo v následujících dnech, byla manželova slova o povaze více než
naplněna. Chování malého prasátka nás doslova šokovalo. Růženka byla moc hodná,
nezlobila a neotravovala. V rohu kuchyně měla svoji obrovskou klec, kde jedla a
spala. Ven jsme se chodili, teda vlastně nosili, jen venčit. A proběhnout a
vydovádět se mohla Růženka v boxu, kam jsme jí nastlali seno a slámu a kde také
bylo možné ji bezpečně odchytit.

Růženka si rychle zvykla na naše dotyky a braní do náruče. Tahle idyla
trvala asi týden.

Pak už byla Růženka natolik zvyklá na provoz domácnosti, že bylo možné ji pustit
na volno po bytě, přišla na zavolání a z nás, aniž bychom tušili, se stala její
nová prasátková rodina.

S tím, jak rostla její důvěra v nové přátele, se osmělovala a prozkoumávala
byt. Naučila se vyskočit na kanape, tam strčit hlavu pod polštář a spokojeně
usnout. S tím také skončil její pobyt v kleci a naše snahy udržet ji ve
vymezeném prostoru vzaly rychle za své pod tlakem hlasitého chrochtání,
doprovázeného „rycími" pracemi. Místo klece jsme pořídili první pelíšek. Ten
vzala naše Růžena hned jako svoje místečko a když neměla náladu ležet se mnou
na gauči, spokojeně usínala na svém. Bohužel asi po týdnu se rozhodla, že
pelíšek je nutno ustlat. Provedla to důkladně a opakovaně, takže zbytky pelíšku
jsem nacpala do starého povlaku s tím, že to musí ještě chvíli vydržet, protože
kupovat štětině další pelech zhruba na dva týdny „užívání", se mi moc nechtělo.
Nové ležení se nakonec stejně muselo koupit, protože naše prasátko rostlo,
Růženka měla v té době asi 10 kg a rozhodně nevypadala, že se na téhle váze
zarazí. Jen jaký vybrat pelíšek, aby odolal ostrým prasečím zubům a zvídavé
zásuvce. Ve zverimexech mě přesvědčovali o kvalitě pelechů nad jejichž cenou se
vám vybaví i pěkný víkendový welness pobyt pro dva. Jenže cena nebyla nikdy
úměrná životnosti, kterou určuje naše Růžena. Nakonec mě napadlo koupit úplně
obyčejný polštář a opatřit ho starým povlakem. Tohle řešení fungovalo dost
dlouho a kdyby nechtěla Růžena vědět, co je uvnitř, byl by polštář asi tím
nejlepším, co můžeme prasátku na ležení nabídnout.

Navíc Růženka opět trochu povyrostla a když jí byl v říjnu 2012 rok, měla
poctivých 40 kg. Pořádné „miminko" si vysloužilo dětskou matraci. Ta je po naší
manželské posteli tím nejlepším pelíškem. Růžena už také ví, že povlak nesmí
trhat...pochopila asi moje rozčilování. Budiž jí ke cti, že kromě několika
roztrhaných pelechů, vysypaného koše na odpadky a vystěhovaných bot z botníku,
nám zatím doma žádnou větší škodu neudělala.

Nevím, čím to je... buď jsme natolik pochopili a přizpůsobili se „prasečím"
nárokům nebo je opravdu naše Růžena výjimečná povaha, ale za ten více jak rok
soužití s prasátkem, se shodujeme na jednom - lepší zvíře jsme ještě doma
neměli a já nikdy nedostala lepší vánoční dárek. Počáteční obava z Růženčiny
vrozené vady se naštěstí nepotvrdila a nožička jí co do délky narostla, takže
není výrazně omezena v pohybu. Přesto ale nepodnikáme žádné dlouhé procházky.
Pohybu a zábavy si Růžena užívá dostatečně na naší zahradě ve společnosti
zvířecích kamarádů.

Všem čtenářům, které by možná předešlé řádky nadchly, ale doporučuji, aby si
před pořízením prasátka vše důkladně rozmysleli. Prasátko skutečně není pes
nebo kočka, je to prostě Váš rovnocenný partner a s tím se musíte naučit žít,
protože vaše prasátko to tak vidí a cítí.

Táňa a Růženka Bruk



 

Růženka Bruk