|
Jak to bylo s Bivojem napsala Ing.Štěpánka Kučerová 21.3.2013   Loni hned po Novém roce jsem jela za kamarádkou do práce. Upozornila mě předem, že něco má a že si budu myslet, že se zbláznila. Už jí znám nějaký ten pátek, takže jsem věděla, že mi nepředvede ani nového kolouška, ani kabelku za desetitisíce, ani nová prsa. Ale i tak mě překvapila. V práci měla bedýnku a v ní - tři malinkatá selátka! Fakt malinkatá, nebyla velká ani jako moje dlaň. Kloučci se narodili asi trochu předčasně díky silvestrovskému ohňostroji. A jejich maminka je sice nesnědla, nicméně neměla mléko. Než se na tohle přišlo, byla dvě selátka mrtvá a jedno se potácelo na pokraji života. Kamarádka je vzala domů a zkoušela jim nahradit mámu. Ale do práce s ní mohli jezdit jen na odpolední směnu, dopoledne by to neprošlo u šéfa. A čekala jí právě série ranních směn....A já jsem k Novému roku dostala výpověď....Takže za dva dny byla selata - už jen dvě - u nás. Klukům bylo pět dní. Černý Kvido byl celkem životaschopný, dobře pil z mističky a k životu se stavěl jednoznačně pozitivně. Černobílý Bivoj byl sotva poloviční, jíst odmítal, s dudlíkem a lahvičkou bojoval a na jeho rozhodnutí zemřít se podle všeho nedalo nic změnit. První byly informace - jak se vlastně o takovéhle drobky starat? Něco jsem věděla - že teplo je první a nejdůležitější potřeba. A současně i velmi ošemetná - v našem kamenném vlhkém domě je v zimě při velmi intenzivním topení slabých 18 C.....Takže prasíci dostali velké akvárium po vodní želvě, aby se drželi na místě a necourali po studené dlažbě. Výhřevnou žárovku k pelíšku, pod pelíšek topnou destičku po leguánovi a do pelíšku nahřátou gelovou kapsu. A čím je krmit? Komerční náhražce prasečího mléka jsem nedůvěřovala, protože úkolem náhražek je být co nejvíc ekonomické. Pro člověka, nikoli pro zvíře. Sedla jsem k počítači a začala hledat, jak nahradit prasečí mléko. A teď vstupuje do akce náš prasomilný klub, jehož stránky se našly mezi prvními. Martina Katzerová mě nesmírně ochotně nasměrovala na MVDr.Matušinu a ten mi též nesmírně ochotně poradil, co smíchat, aby to bylo správně. Tak už stačilo jen přesvědčit Bivoje, že svět je pěkné místo a že by to s tím životem tedy mohl zkusit. To byla fuška. Každé krmení se zvrhlo v souboj. Já bojovala za to, aby Bivoj spolkl aspoň trochu mléka. A Bivoj bojoval s lahvičkou a dudlíkem tak sveřepě, že na konci krmicího aktu bylo mléko úplně všude - na podestýlce, na Bivojovi, na skle akvária, na mých rukách....akorát v Bivojovi nebylo nic. Kvido spořádaně spocíval to, co bylo v mističce a rostl jako z vody. Byl aktivní, hrál si, chodil po akváriu, otravoval Bivoje..... Ale časem přišla změna. Bivoj sice stále bojoval s lahvičkou i dudlíkem, ale v závěru boje se na krátkou chvíli přisál a trochu mléka vypil. Třeba 5 ml. Úspěch! Trable ale nekončily. Kluci tedy jedli, ale kde jsou himbajs hovínka? Objevila jsem pár bobečků velikosti špendlíkové hlavičky, úplný nepoměr k tomu, kolik toho Kvido sežral (jéje, na tyhle časy, kdy jsem zkoumala přebalovací podložku, kterou kluci měli jako podestýlku, jsem pak vzpomínala, když hovínka nabyla normálních rozměrů a nacházela se prakticky všude po kuchyni....). Přidala jsem do mléka víc másla a trávení se postupně upravilo. Výhřevná žárovka byla super, ale prasíci měli hodně vysušenou kůži. Takže jsem je mazala dětským olejíčkem....A protože jsem jim tlamičky a hlavy a nohy a vlastně všechno musela po krmení otírat dětskými vlhčenými ubrousky, najednou jsem v naší maloměstské drogerii nakupovala věci, které jsem jindy míjela bez povšimnutí - to by mě zajímalo, co se o nás asi povídalo. Po čase kluci odrostli akváriu a byli vypuštěni po přízemí našeho domu. Oba se naučili baštit z misky a postupně si zvykli i na pevnou stravu. Udělali si svůj první pelíšek a zavedli prasečí pořádek v kuchyni - obývák jsem byla rozhodnuta hájit do roztrhání těla. Aby se socializovali, chodila k nim každý den na krátkou návštěvu Růženka. O prasíky se vůbec nezajímala, ale vždycky prošmejdila mističky, sebrala jim hračky a zabrala oblíbené polštářky. Nicméně kluci ji očichávali a chodili za ní jako pejsci, takže snad poznali, že jsou také prasátka. Jako partneři ke hrám sloužili také- víceméně nedobrovolně - naši dva psi a vnitřní kocour. Hry bývaly dost divoké, nejednou se kácely židle, posunoval se nábytek a polštáře z gaučů létaly vzduchem. Oblíbené byly zejména bitky ve stísněném prostoru- pod kamny, za záchodem, na spodní poličce knihovny....Protože venku byla zima a sníh a kluci nemohli jít ani na dvorek. A pak to přišlo. Po deseti týdnech odjel Kvido ke své majitelce a Bivoje jsem si za péči a starost mohla nechat. Ten večer, kdy Bivoj osiřel, jsem poprvé - a pevně doufám, že naposled - viděla prasátko plakat. Nejdřív bráchu hledal po celém domě. Čím dál zoufaleji. A nakonec mi vlezl na klín a opravdu mu tekly slzy. Ale rychle pochopil, že být siroteček má i výhody. Například polštářek s jednorožcem, na který se s Kvidem nemohl ani podívat, byl najednou jen jeho a mohl na něm spát třeba celé dopoledne, aniž by ho někdo vyhazoval. Míček a plyšáci zůstávali tam, kde si je nechal. Všechno, co dostal do mističky, si mohl sníst sám. A nový pelíšek na gauči sdílel se mnou - a já taky umím hřát. A pak přišel květen, já naložila kobylu do přívěsu a vyrazila jsem do České Kanady na vandr s kamarády. Bivoje jsem svěřila manželovi a dceři - samosebou s dlouhým seznamem toho, co má a co oni musí. Každý večer jsem telefonovala - jak se vede koním, krávě, kozám, ovcím, rodině a zejména co Bivoj. Uklidňovali mě, že Bivoj leží na gauči a kouká se na televizi, případně že dočetl časopis a spí pod křeslem. Prdlajs. Sotva za mnou zaklapla vrata, vypakovali Bivoje k Růžence do boxu. Přes den byli spolu v zahradě nebo za domem v lese, v noci spali bok po boku v hromadě sena. Když jsem se po týdnu vrátila, najednou už jsem neměla stín, který by mě sledoval všude, kam se hnu. Bivoj už měl svůj život, svoje zájmy a spoustu nových kamarádů. A byl očividně šťastný a spokojený. A co si budeme namlouvat, našemu domu proměnaz prasečího chlívku zpátky na byt také prospěla. Nicméně Bivoj vždycky bude moje malé prasátečko. A já jsem pořád jehomaminka. Na tom se nic nezmění 
|
